Performativní otázka o tělesné paměti, jejích hranicích a schopnosti obnovy. Choreografka a performerka Tereza Lenerová, podnícená osobní zkušeností s chronickým zánětlivým onemocněním páteře, které postupně mění její pohybový repertoár, zkoumá koncept nepohodlí a ztrátu flexibility. Spolu s kolektivem spolutvůrců, si klade otázku: Je možné si udržet flexibilitu, i když všechno uvnitř a kolem tuhne?

Tuhost je nový stav. I svět a společnost, které se zdály být v nekonečném pohybu, si pěstují nový ochranný krunýř. Nemůžeme si dovolit být už tak měkcí nebo jsme se uvnitř unavili v pohybu? Dvě pohybové kvality stojí proti sobě – pružnost, připomínající rostlinu, která se pne a táhne za prostorem a zkrácení, zatažení za uzdu, která přichází jako šok a uzavírá nás ve vlastním prostoru. Čím méně se pohybujeme, tím méně jsme schopni pohybu.
Procházíme všichni změnou skupenství, anebo je společnost flexibilnější a neustále se vyvíjí zatímco já ve svém omezeném stárnoucím lidském těle tuhnu?

Vystav sebe na blýskavém povrchu a zrcadli odraz dojmu, který ze mě máš. Chvěji se rozpačitou touhou před tebou uklouznout a začít se nevhodně smát. Vyzýváme nejistotu na souboj a trapnosti dáváme zelenou. Myslíme to smrtelně vážně, REAL DEAL BABY! Ale kdy už si budeme moct oddychnout? This this this this play is not a play anymore.

Hra, souhra, dohra a často i prohra – oscilování mezi tandemovou a soupeřící polohou, podporou a ztrátou opory, samotou a přijetím toho druhého. Jak lehké a zároveň těžké je být upřímný, jak lákavé a snadné je sklouznout do vypočítavosti a sebepřikrášlování. DIS play je vyosená hra pokřivených neexistujících pravidel zrcadlících se na obrysech naší těkavé nejistoty.

Kůže je ztělesněním tenké linie, která odděluje nitro od okolního světa. Smyslovým orgánem, kterým okolní svět vnímáme, vzácným materiálem. Povrch těla může být i odrazem nitra. Naše kůže je přecitlivělá, stejně jako celá společnost - obnažená a vyděšená. Co o nás vypovídá a jakou má hodnotu? Ve světě, který jsme vytvořili, nás už nedokáže ochránit, a tak jím raději procházíme "v rukavičkách".

Od nepaměti zabíjíme zvířata, abychom oblékli jejich kůži na svou. Aby nás hřála, chránila, zkrášlovala. Bereme na sebe odpovědnost za upřednostnění užitku povrchu před zachováním života uvnitř. Postupem času koželužské řemeslo vymírá. Ne proto, že bychom se do pružné a houževnaté kůže nechtěli dál oblékat, ale proto, že člověka nahradil stroj. Se smrtí totiž nechceme mít dál nic společného.

V Rukavičkářských závodech je člověk a zvíře v objetí. Kdo z nich je ohroženým druhem a co tady vlastně vymírá? Ocitněte se na chvíli v kůži někoho či něčeho jiného.

Tereza Lenerová ve svém projektu „Nepřestávej“ pokouší možnosti vyjádření neuchopitelného světa hudby, vášně, sexuality... Výchozím bodem k tomuto tématu je postava dirigenta, tedy člověka, který má na první pohled ke světu hudby automaticky klíč. Lenerová zpřítomňuje touhu po ovládnutí hudby, zajímají ji okamžiky, kdy má situaci pod kontrolou, ještě více ale kdy je hudba (vášeň) dominující a fyzická exprese je na první pohled v disharmonii.

Ptá se, kdy a jak přejímáme roli dirigenta v našich životech, jak moc držíme vášeň ve svých rukách a kdy naopak vášeň drží pod nadvládou nás. Kdo je dirigent uvnitř nás?

Extenze dřevěných větví na končetinách je výchozím bodem možného příběhu lidské existence. Lze ji chápat jako propojení člověka s panenskou přírodou, jako něco životodárného a zároveň omezujícího a až děsivého. To, že existujeme, se učíme uvědomovat, to jak vypadáme se učíme přijímat.

Existuje dojem bytí nám umožňuje propadnout se do nejtemnějších vrstev vlastní existence, objevovat v sobě archetypy a divokou animalitu, abychom ji pak jediným gestem zahodili a nastavili civilizační masku jako konvenci lidského bytí. Jestliže na začátku nic nevíme, tak na konci, kdy tyto extenze již přestanou být součástí lidského těla, již víme takzvaně vše. To, že dokážeme věci pojmenovat, ale není vítězstvím civilizace, ale spíš rezignací na svou vlastní svobodu.

Nová inscenace Terezy Lenerové ve spolupráci s Janem Horákem volně navazuje na projekt Taxon, který vznikl společně s výtvarníkem Adamem Vačkářem. Zatímco Taxon se zabýval především možnostmi pohybu v rámci extenze těla v podobě dřevěných větví, inscenace Existuje dojem bytí je již konkrétním narativem.

“Taxon” je označení skupiny konkrétních organismů, které mají společné znaky. Nový taxon vyhodnocuje, zda-li je výhodnější se naučit žít s novým tělem, či se ho naopak zbavit. Mutující tělo, které se teprve učí chodit, nezná své možnosti. Sledujeme proces proměny, tělo se proměňuje jako open source kód. Nový tvor je uzamčen v limitech důsledku svého vývoje a pomalu si podmaňuje protézy, která mu “příroda” nadělila. Prozatím se umí hledané vertikality jen dotknout.